Úvod: Demokracie jako moderní náboženství

„Voluntarita tvrdí, že jakékoli vztahy by měly být oboustranně dobrovolné. Extrémní voluntarista nedělá výjimku pro stát.“

 Vyrůstáme ve společnosti, která nás učí, že demokracie je vrcholem svobody. Volby, parlament, zákony, většina rozhoduje. Jenže čím víc se do toho ponoříš, tím víc si začneš všímat, že něco nehraje. Začněme jedním jednoduchým obrazem: Kráva dává mléko. Slepice dává vajíčka. Člověk jim dává najíst. Vypadá to jako harmonie. Ale je to zajetí. Stejně tak: stát poskytuje silnice, zdravotnictví, vzdělání. Ty mu dáváš daně. Ale jsi v zajetí. Demokracie není svoboda. Je to kolektivní násilí. Demokracie říká, že většina rozhodne. Ale co když nechci být součástí většiny? Co když se rozhodnu žít jinak? Nemůžu. Protože stát si vyhrazuje výsadu násilí. Pokud neplatíš, co si odhlasovali jiní, přijde pokuta. Ignoruj ji – přijde exekutor. Odporuj – přijde policie. Tohle není svoboda. To je nátlak. Lidé, které znáš – přátelé, sousedé – se stávají tvými potenciálními nepřáteli. Ne proto, že by tě chtěli zranit, ale protože prostřednictvím státu prosazují své představy o tom, jak máš žít.

Násilí: útok vs. obrana Voluntarismus dělí násilí na útočné a obranné. 

Útočné násilí znamená, že někomu bereš něco, co mu patří – život, čas, peníze, svobodu.

 Obranné násilí znamená, že se bráníš proti agresi. Stát se opírá o útočné násilí – bere ti peníze, i když jsi nikomu neublížil. Nutí tě dodržovat zákony, které jsi nikdy neschválil. A dělá to s celou mašinérií moci. Tohle nelze ospravedlnit. Ani volbami. Ani většinou. Ani „společenskou smlouvou“, kterou nikdo nikdy neviděl ani nepodepsal. Pozitivní vs. negativní práva: skrytá past moderního státu

Negativní právo říká: „Nikdo tě nesmí okrást, napadnout, znásilnit.“ Chrání tě před násilím. Negativní právo znamená, mít právo na to abych se mohl vzdělávat a nikdo mi v tom nesmí bránit. Právo aby mi nikdo nebránil bydlet, svatět si dům, pokud tím někoho neohrožuji. 

Pozitivní právo říká: „Někdo ti musí něco poskytnout.“ Např. zdravotní péči, bydlení, důchod. Zní to ušlechtile. Ale pozor: aby někdo mohl někomu něco poskytnout povinně, musí jinému něco sebrat. A to už je zase násilí. Taková „práva“ jdou přímo proti principu neagrese – proti právu nebýt okrádán. A to vytváří nekonzistence a morální chaos. Pomáhat je správné. Ale jen když je to dobrovolné. Jinak je to jen přerozdělená loupež.

Společnost bez státu? Funguje to líp, než si myslíš

 „Ale bez státu by byl chaos!“ říká většina. Jenže – kdo říká, že pořádek musí zajišťovat centrální autorita?

Pojištění, zdravotní péče, silnice, školy – to všechno může existovat volnotržně. Zákony? Soukromé arbitráže, reputační systémy, komunitní pravidla. Bezpečnost? Dobrovolná spolupráce, lokální ochranné služby – tak jak to často bylo dřív, než stát převzal monopol. Ve všech historických společnostech založených na principu neagrese fungovala překvapivě silná dobrovolná solidarita. Proč? Protože když víš, že nikdo tě nezachrání násilím, pomáháš ostatním – aby příště pomohli oni tobě. Voluntarismus:

Jednoduché pravidlo pro složitý svět Voluntarismus říká:

 Voluntarita tvrdí, že jakékoli vztahy by měly být oboustranně dobrovolné. Voluntarista nedělá vyjímku pro stát.

 Chceš žít v komunitě s přáteli, podnikat s ostatními, nebo sdílet některé služby? Máš právo si to domluvit s těmi, kdo s tím souhlasí. Dobrovolně, smluvně, bez nátlaku. Chceš žít sám, bez povinností vůči systému, který sis nevybral? Nikdo ti do toho nemá co mluvit. Dokud neničíš, nekradeš a neomezuješ druhé, jsi svobodný člověk. To je anarchokapitalismus. Ne chaos, ale svoboda. Ne bezpráví, ale neagrese. Ne bez solidarity, ale bez donucení. Závěr: Svoboda lze pouze brát Stát se ti snaží říct, že bez něj nejsi nic. Že potřebuješ vládu, vedení, dozor. Ale skutečná svoboda není o volbě mezi A a B ve volbách. Je to o možnosti neúčastnit se vůbec. Nechci nového pána. Nechci lepší stát. Chci žádný stát. A nechci ti nic brát. Jen tě žádám o jediné: Nech mě být.