Pot mi stékal do očí, ale neodvážil jsem se ho otřít.

Ležel jsem ve vysoké trávě a skrz stébla pozoroval čtyři chlapy se samopaly. Stáli u auta, které před chvílí zastavilo na cestě. Jejich pes štěkal a vrčel mým směrem.

Oni si možná nebyli jistí, co zahlédli. Ten pes o mně věděl.

Stačilo, aby se vydali za ním. Neměl jsem kam utéct, aniž bych musel vstát přímo před nimi. Zbývalo ležet, nehýbat se a doufat, že jim nebudu stát za těch pár desítek kroků.

Před odletem jsem si dělal starosti hlavně s tím, abych si vybral krásný hotel.

Po zaplacení letenek, pojištění a příprav mi zůstalo neočekávaně pouhých pět tisíc korun. S nimi jsem přistál v Paraguayi. Část měla padnout na první noclehy, zbytek na několik měsíců života. Španělsky jsem neuměl. Anglicky taky ne.

Měl jsem ale plán. Budu bydlet venku.

V batohu jsem vezl plachtu a karimatku, v hlavě zkušenosti z českých lesů. Když člověk nedojde do cíle, najde si místo na spaní a pokračuje ráno. Představoval jsem si, že někde za Asunciónem udělám totéž. Do města si dojdu nakoupit, občas někde zaplatím noc, abych se mohl osprchovat. Něco si třeba přivydělám.

Hned první den jsem začal zjišťovat, kolik věcí jsem do toho plánu nezapočítal.

Třeba vedro. Stačilo ujít několik ulic a stihl jsem vypít litr a půl vody, neustále jsem musel hledal stín, ve kterém jsem měl čas najít další bod který se nachází ve stínu. Představa každodenního pochodu z tábořiště do města rychle rozplynula. K tomu jsem potřeboval nabíjet telefon, shánět vodu a domlouvat se s lidmi, kterým jsem nerozuměl.

Pak jsem objevil levný motel. Napadlo mě, že bych tam mohl přespat alespoň na zahradě.

Řidič mě vezl kolem řeky a potom zabočil mezi domy. Za oknem se objevily rodiny žijící pod plachtami, děti mezi odpadky a policisté u úzkých uliček.

Když jsme zastavili, sáhl jsem po dveřích. Řidič mě chytil za ruku. Nechoď ven! Tam je to nebezpečný! Zavolej telefonem ať pro tebe přijde majitel motelu! Řekl mi anglicky.

Seděl jsem v autě a díval se na ulici, ve které jsem si našel bydlení.

Byli jsme na hranici La Chacarity, obávané čtvrti Asunciónu. Viktor, majitel motelu, mě vyzvedl a odvedl za branku. Když zjistil, s jakým rozpočtem jsem přijel a kde hodlám spát, můj plán rázně zavrhl. Podobně reagovali i ostatní. Nabízeli, že mi s ubytováním pomůžou, jen abych se nevydal někam pod plachtu.

Nakonec jsem mohl zůstat a zaplatit později.

Viktor mi ukázal, kudy chodit pro jídlo. Na mapě vypadaly všechny ulice podobně, ale tady záleželo na každé odbočce. Pomáhal mi i bezdomovec, se kterým jsem se před motelem spřátelil. Znal okolní lidi a vysvětloval mi, koho se bát nemusím.

Postupně jsem věděl, kudy dojít do obchodu a zpátky. Jenže kvůli nákupům jsem nepřeletěl oceán.

Chtěl jsem taky něco zažít. Na mapě jsem našel vodopád.

K vodopádu žádná cesta zakreslená nebyla. Věřil jsem, že ji objevím na místě. Představoval jsem si procházku ve stínu, koupání a den daleko od rozpálených ulic.

První průchod končil zavřenou bránou. Místní mě dál nepustili a já jim nedokázal vysvětlit, kam se snažím dostat. O kus vedle jsem objevil závoru pro dobytek. Podlezl jsem ji a pokračoval tudy.

Následoval plot. Potom další. Už jsem si nebyl jistý, jestli z nějakého pozemku vycházím, nebo na něj právě lezu. Přesto jsem pokračoval. Před sebou jsem viděl les a pořád se uklidňoval tím, že mezi stromy najdu stezku a vše bude dobrý.

Zrovna jsem šel po cestě, když jsem v dálce zahlédl přijíždějící auto.

Nechtěl jsem další vysvětlování a další zákaz pokračovat v cestě. Seběhl jsem stranou, schoval se do vysoké trávy a zalehl.

Jenže auto zastavilo. Nejspíš mě zahlédli ještě v pohybu.

Vystoupili čtyři muži se samopaly. Měli s sebou psa. Ten začal štěkat a vrčet směrem ke mně; muži se zastavili a sledovali místo, kde jsem ležel.

Najednou mi došlo, jak špatný nápad bylo schovat se.

Kdybych zůstal na cestě, mohl jsem ukázat mapu. Možná by pochopili, že jsem turista. Teď jsem se krčil ve vysoké trávě a vypadal jako někdo, kdo má co skrývat.

Jako policisté nevypadali. Napadlo mě, že jsem se mohl dostat do nějakého drogového doupěte. Třeba se tady něco vyrábí, skladuje nebo pašuje. Nevěděl jsem, kdo jsou. Viděl jsem jen zbraně a uvědomoval si, že nemám nejmenší představu, komu jsem právě vlezl na pozemek.

Pokud jsem se trefil na opravdu špatné místo, mohli mě zabít.

Pes nepřestával.

Čekal jsem, že se některý z mužů pohne. Že zamíří do trávy, nebo k ní alespoň pošle psa. V duchu jsem si připravoval, co udělám, až se to stane, ale nic rozumného mě nenapadalo.

Utéct bych nestihl. Vysvětlit, co tam dělám, jsem nedokázal.

Tak jsem ležel.

Čas se strašně vlekl. Každou chvíli jsem měl nutkání nadzvednout hlavu a lépe se podívat, co dělají. Pokaždé jsem se zarazil. Jestli mě dosud neviděli pořádně, nesmím se znovu pohnout.

Dívali se mým směrem skoro pět minut.

Nakonec to vzdali. Muži vylezli na korbu a auto se rozjelo. Štěkot se začal vzdalovat.

Zůstal jsem dole ještě chvíli po jejich odjezdu. Teprve potom jsem se opatrně zvedl.

K cestě jsem se vracet nechtěl. Mohli být někde za zatáčkou. Mohli se rozhodnout, že se přece jen podívají.

Zamířil jsem k lesu. Potřeboval jsem co nejrychleji zmizet z otevřeného prostoru.

K lesu to bylo dál, než se zdálo. Písčitá cesta se táhla mezi pozemky, špatně se po ní šlo a slunce mě nepřestávalo pálit. Při každém vzdáleném zaštěkání jsem se ohlédl. Nedokázal jsem se zbavit představy, že mě ten pes vycítil a už se zase blíží.

Když jsem konečně došel ke stromům, den končil. Pod nimi byla tma mnohem dřív než na cestě.

Čekal jsem pěšinu. Místo ní jsem narazil na spleť větví, lián a trní. Pokusil jsem se protlačit mezi keři, ale porost nepovoloval. Batoh se zachytával, větve mě škrábaly do rukou. Co z dálky vypadalo jako obyčejný les, byla neprostupná stěna.

Našel jsem vyschlé koryto a pustil se po kamenech.

Musel jsem si posvítit. Bez světla nebylo vidět, kam šlapu. Jenže světlo mohlo být mezi stromy vidět zdaleka. Pořád jsem měl před očima ty muže a každou chvíli poslouchal, jestli neuslyším psa.

Nakonec jsem objevil úzkou stezku. Vydal jsem se po ní s takovou úlevou, jenže brzy skončila.

Zkusil jsem obejít hustý porost zleva. Pak zprava. Protlačit se mezi větvemi, kus se vrátit, zamířit jinudy. Všechno kolem vypadalo stejně. Za chvíli jsem už nevěděl ani to, kterým směrem zůstal okraj lesa.

Došlo mi, že jsem v pasti.

Tady nepomohlo zatnout zuby a jít rovně. Místy to prostě nešlo. Vegetace mě nepustila ani o několik metrů dál. Každý pokus stál sílu, další škrábance a další doušek vody.

A té ubývalo.

V tom vedru jsem pil celý den. Oblečení jsem měl mokré potem, vzduch mezi stromy se skoro nehýbal a já nevěděl, jak dlouho budu ještě hledat cestu ven. Začal jsem se bát, že mi pití dojde dřív, než ji najdu.

Napít se přímo z řeky jsem si netroufl. Netušil jsem, co v ní je. Představa, že se tady ještě otrávím a začnu zvracet, byla horší než žízeň. Byl jsem sám, v neznámé džungli.

Po dlouhém prodírání jsem na kopci objevil travnatý plácek se dvěma stromy. Vypadal skoro jako zahrada. Poprvé po několika hodinách jsem mohl udělat pár kroků, aniž bych se musel prodírat větvemi.

Zaradoval jsem se. Jestli sem někdo chodí, musí odtud existovat cesta.

Obešel jsem celé místo. Nic.

Zkusil jsem sestoupit po prudkém svahu. Zachytával jsem se větví a doufal, že dole bude průchod. Skončil jsem u bažiny a ještě mě poštípaly vosy. Zbývalo vyškrábat se zase nahoru.

Vytáhl jsem telefon. Žádný signál.

Sedl jsem si mezi stromy a podíval se na vodu v lahvi. Musela vydržet do rána. A potom? I kdybych se za světla zorientoval, pořád jsem mohl být hodiny od nejbližší vesnice.

Poprvé mě napadlo, že tady můžu zůstat.

Že budu další den bloudit v tom vedru, až už nebudu mít co pít ani sílu pokračovat. A nikdo nebude vědět, kde mě hledat.

V porostu něco zašustilo.

Posvítil jsem tam. Viděl jsem jen listy a větve. Po chvíli se pohyb ozval z jiné strany.

Kamarád mi říkal, že tu žijí pumy. Teď jsem si přál, abych o tom nevěděl. Nedokázal jsem rozeznat, jestli kolem pobíhá něco malého, nebo jestli se ve tmě pohybuje zvíře, které mě může napadnout.

Zhasl jsem. Poslouchal. Znovu rozsvítil.

Tak jsem strávil noc. S lahví, ze které jsem se bál napít víc, a s očima upřenýma do míst, kam světlo nedosáhlo.

Ráno jsem se znovu pustil dolů. Za světla se daly mezi palmami hledat průchody, které jsem v noci neviděl. Držel jsem se směru k vodopádu. Byla to jediná naděje, které jsem se dokázal chytit: pokud tam chodí lidé, musejí se nějak dostávat zpátky.

Trvalo další půlden, než jsem ho našel.

Byl nádherný. Voda padala po skalách a já neměl vůbec radost, neměl jsem chuť jej ani vyfotit, přemýšlel jsem jen nad tím, že se potřebuji zachránit.

Začal hledat cestu.

Našel jsem ji. Dovedla mě přes soukromý ranč a k dalším plotům. Tentokrát elektrickým. Přelézal jsem je s očima upřenýma do okolí. Na další vysvětlování majitelům jsem už neměl sílu.

Když jsem konečně vyšel na veřejnou silnici, připadalo mi jako luxus, že můžu prostě jít.

V první vesnici jsem koupil pití. Pak jsem pokračoval směrem, kde jsem doufal sehnat odvoz.

Mezitím se zase blížila noc.

První pes na mě vyběhl od domu. Ohnal jsem se a pokračoval. Jenže mě následoval. U další zahrady se přidali další.

Brzy jsem se musel pořád otáčet. Když jsem odháněl psa před sebou, jiný se přibližoval zezadu. Zkoušeli, jak blízko si mohou dovolit přijít.

Jeden mi vyrazil po lýtku.

Trhl jsem nohou a slyšel cvaknutí zubů těsně vedle lýtka. Při couvání jsem zakopl o cihly a zvrtnul si kotník.

Bolest mě skoro posadila na zem. Právě to jsem si nesměl dovolit.

Snažil jsem se udržet rovnováhu, odhánět psy a přitom postupovat dál. Někteří se po čase vraceli k domům. Pokaždé jsem doufal, že už budu mít klid, ale o ulici dál mě zaslechli noví.

Táhlo se to asi patnáct kilometrů.

Přestal jsem přemýšlet o tom, kam až potřebuji dojít. Soustředil jsem se na další kus cesty. Za tuhle zahradu. Za příští dům. Ještě kousek, než si dovolím zastavit.

Když konečně nastal klid, slezl jsem z cesty a zalehl do meze.

Za rozednění už jsem na nohu sotva došlápl. Znovu začínalo horko. Nikam dál jsem dojít nechtěl. Potřeboval jsem, aby někdo zastavil.

Auta projížděla a já zvedal ruku.

Nakonec mě jeden řidič vzal na korbu. Vyškrábal jsem se dozadu, sedl si k batohu a poprvé po dlouhé době se nechal někam vézt.

V motelu jsem se několik dnů dával dohromady. Když jsem mohl, pracoval jsem přes počítač. Potřeboval jsem vydělat na bydlení a udržet se nad vodou do odletu.

Na den mi vycházelo přibližně třicet korun. Jeden oběd stál čtyřicet.

Jedl jsem jednou denně. Po každém nečekaném výdaji jsem znovu přepočítával, co mi zbývá. Úspory se tenčili rychleji, než jsem si před cestou dokázal představit.

Když se mi později při cestě městem začala motat hlava, nejdřív jsem se jen zastavil. Myslel jsem, že to přejde.

Jenže tělo mě postupně přestávalo tělo poslouchat, už jsem skoro nedokázal chodit.

Věděl jsem o obchodu, kde pracovala prodavačka mluvící anglicky. Potřeboval jsem se tam dostat, na ulici by mě možná nikdo včas nepomohl, spíš jen okradl.

Bylo to asi sto metrů. Nikdy bych nevěřil, jak dlouhá taková vzdálenost může být.

Dovnitř jsem došel a sesunul se na zem. Prodavačka chtěla volat záchranku, ale odmítal jsem. Bál jsem se. Pojištění jsem měl.

Nakonec ze mě dostala číslo na Viktora, to byl majitel motelu.

Přijel s mým kamarádem z Ruska a odvezli mě do pokoje. Doufal jsem, že se z toho vyspím. Stav se ale nelepšil. Když navrhli nemocnici, znovu jsem protestoval.

Viktor tentokrát rozhodl za mě. Bydlíš u mne, moje pravidla. Naložili mě do auta.

Z nemocnice si pamatuji hlavně zvracení, čekání na chodbě a cizí hlasy. Pochopil jsem, že mluví o otravě. Co ji způsobilo, nevím dodnes.

Dostal jsem kapačky a několik hodin jen ležel. Nemusel jsem nic hledat, nikam dojít ani vymýšlet, co udělám dál.

Kamarádi se o mě postarali.

Když mě pustili z nemocnice, odvezli mě zpátky k brance, za kterou mě Viktor kdysi přivedl z taxíku.

Vrátil jsem se do pokoje a byl rád, že o mně někdo ví. Že když se nevrátím z obchodu, existuje člověk, který mě bude hledat.

Kdybych bydlel na hotelu, určitě bych si tam neudělal partu kamarádů. Já třeba pomohl dvou Rusům, když přiletěli do Ascunciónu. Ukázal jsem jim bezpečné ulice, a jak se dostat bezpečně do obchodu. To nás hodně spojilo.

Bydlel jsem na okraji čtvrti La Chacarita, bylo to místo, kde některé domy byli postavené jen z plechů, hromady odpadků, a místní se tam bály chodit, a celá čtvrť byla obklíčena policisty. Na každé odbočce stál policajt, aby se tam náhodou někdo nezatoulal omylem.

Půlka ulice na které jsem bydlel byla relativně bezpečná, ta druhá strana ne. Na tu stranu nikdo z motelu nechodil, ale já, já chtěl něco vidět a zkrátit si cestu do obchodu. Asi po 3 minutách už byl za mnou týpek. Věděl jsem že je zle. Vytáhl nůž, a začal mi mávat pod krkem, pak nůž schoval do kapse. Chtěl peníze, ale dal jsem mu jen malou část, asi 40 kč, byl nespokojený tak jsem mu dal dalších 40 kč v přepočtu. Pak se najednou usmál a šel pryč. O týden později jsem ho potkal znovu, a volal na mne "Ahoj kamaráde!" Pozdravil jsem ho velice vlažně, a šel jsem dál. Nebyl zlý, byl zoufalí.

V Paraguayi jsem zůstal tři měsíce. Něco jsem si vydělal přes počítač, doplatil bydlení a nakonec se dostal i na letiště. Při odletu mi zbývalo v přepočtu asi sto padesát korun.

Doma jsem zjistil, že jsem zhubl patnáct kilo.