Když jsem si pořizoval stan Coleman Darwin, neplánoval jsem extrémní test životnosti. Jenže jednoho dne přišel nápad, jak ušetřit na levném bydlení, a ušetřit na cestování. Z běžného turistického stanu se stal můj domov. Nakonec jsem v něm spal dva a půl roku.

Jestli čekáš příběh o dvou letech jak jsem trpěl, zklamu tě. V zimě jsem řešil spíš to, že je uvnitř stanu sauna. Ale k téhle části se ještě dostaneme. Překvapivě mi ve stanu bylo lépe než v městském bytě, který jsem kvůli němu opustil.

Většina stanů si odpracuje pár víkendů, nějakou dovolenou a pak odpočívá ve skříni. Ten můj měl trochu jinou pracovní smlouvu: každý den, celoročně, bez nároku na zimní spánek.

Navíc jsem mu to nijak neusnadnil. Přidal jsem dodatečné zateplení z polystyrenu, ovčí vlny a konopných pásů. Mezi vnitřní a vnější plachtou skončila i dvaceticentimetrová vrstva polystyrenu. Konstrukce a látka tím dostávaly zabrat mnohem víc, než pro co byly navržené. Byl to můj improvizovaný pokus, ne doporučená úprava turistického stanu. Dnes mohu nejvíce doporučit kombinaci, ovčí vlnu kolem stanu, na to nějakou vrstvu materiálu který nepropustí vítr, takže tenký tvrdý polystyrén.

Pod stanem jsem měl naopak tlustý mněký polystyren obalený igelitem a OSB desky na něm. Výsledkem tedy nebyla výbava, kterou ráno hodíš do batohu a vyrazíš přes hřeben.

Když se mě někdo zeptá, co se po takovém zacházení rozbilo, nemám seznam na dvě stránky. Nejvíc to odnesl jeden zip. Vchod se dal dál zapínat druhým z druhé strany, takže ani tahle závada neznamenala konec bydlení.

Přičítám to kombinaci velkého pnutí a neustálého otevírání. Když jdeš ven desetkrát za den, zip se rozhodně nenudí. Po těch dvou letech bych se mu za stížnost ani nedivil.

Vnější plachta mi za celou dobu nepropustila ani kapku, a to několikrát promrzla úplně na kost. Není se třeba bát že by izolace byla mokrá. Vnitřní komora byla z nějaké super látky, protože v zimě držela skvěle teplo, i bez izolace. Samotná tenká látka samozřejmě nenahradí zateplení, ani zdroj tepla.

Za mě Darwin obstál nad očekávání. Ten můj by podle mě zvládl i další sezonu.

Ano, i tak vypadala moje zima. Při venkovní teplotě kolem −12 °C jsem díky vytápění a úpravám nemusel zalézat do spacáku. Spal jsem v trenkách a uvnitř bývalo tak teplo, že výraz „sauna“ nebyl úplně mimo.

Používal jsem naftové teplovzdušné topení. První rok jsem používal VEVOR s udávaným výkonem 2 kW, druhý rok jsem vybral jinou, podle mě kvalitnější značku. Topení na naftu vycházelo asi na 800 až 1000 Kč měsíčně. Ber to jako moje tehdejší náklady, ne jako dnešní ceník.

Tady ale patří důležitá brzda: Svoje topení jsem měl umístěné venku mimo stan v otevřené předsíňce, výfuk byl úplně mimo stan, a nasávání čerstvého vzduchu jsem měl přivedený hadicí z jiné strany stanu. Do stanu vedla jen roura z které foukal teplý vzduch. Riziko otravy oxidem uhelnatým je potřeba nepodceňovat, měl jsem i ve stanu čidlo s alarmem. Při startu topení se dovnitř dostával kouř, takže bylo potřeba nejprve vyvětrat.

Z téhle kapitoly si proto odnes hlavně to, že stačí stan a nejlevnější topení za 3000 kč, a máte levné a pohodlné bydlení.

Lidé si někdy pouštějí do sluchátek šumění deště. Já jsem nemusel nic stahovat. Déšť bubnoval na plachtu, vítr se opíral do stanu a někde za ním se ozývaly sovy. Občas jsem slyšel i vlky.

Pro někoho by to byl důvod rozsvítit čelovku a vyhlížet ráno. Mě ty zvuky uklidňovaly. Připadaly mi přirozenější než naprosté ticho zavřeného pokoje. Byl jsem schovaný v teple, ale pořád jsem vnímal, co se děje venku.

Právě tohle mi na spaní ve stanu sedlo nejvíc. Příroda nekončila za oknem. Byla slyšet i ve chvíli, kdy jsem zavřel oči.

Stan měl samozřejmě jednu architektonickou zvláštnost. Do kuchyně se chodilo venkem. Do pracovny taky. A na záchod? Překvapení: zase venkem.

Na papíře to zní jako nepohodlí. Mně ale tyhle krátké přesuny vyhovovaly. Během dne jsem se znovu a znovu dostával na vzduch, i když jsem nikam neplánoval vyrazit. Příroda se stala součástí obyčejných věcí, ne jen cílem víkendového výletu.

Výrazně se mi zlepšila nálada a cítil jsem se mnohem šťastnější. Nechci z vlastní zkušenosti dělat recept na léčbu deprese. Můžu ale říct, že mně tenhle způsob života dělal dobře. A obyčejná cesta pro něco do kuchyně v tom měla možná větší podíl, než bych předem hádal.

V mém tehdejším uspořádání mi na běžný život stačilo přibližně 10 000 Kč měsíčně. Klíčové je to slovo „mém“. Měl jsem dostupné zázemí; nepočítal jsem s tím, že sprchu, toaletu a pračku nahradí samotný stan.

Nízké náklady mi otevřely úplně jinou otázku: kolik času vlastně potřebuju trávit vyděláváním? Když velkou část příjmu nespolkne bydlení, může zbýt víc na cestování. Pro mě byla lákavá představa několik měsíců pracovat a delší část roku být na cestách.

Není to univerzální rozpočet a ne každému vyjde pracovat jen tři nebo čtyři měsíce ročně. Záleží na příjmu, rezervě, závazcích i tom, kam chceš jet. Mně ale jednoduché bydlení ukázalo, že pohodlný život nemusí automaticky znamenat drahý život.

Vyřešil bych místo, kde můžu se souhlasem majitele zůstat, přístup ke sprše a toaletě, praní, sušení věcí a možnost schovat se do bezpečí při špatném počasí. Žádná z těch věcí není tak fotogenická jako stan mezi stromy. Pro dlouhodobé bydlení jsou ale zásadní.

A nechal bych si cestu zpátky. Zkoušet jiný způsob života jde mnohem snáz, když z každé nepovedené noci nemusíš dělat životní prohru.

Vyměnit městské bydlení za stan chtělo trochu odvahy. Nakonec to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, která jsem pro sebe udělal.

Kdybych si měl znovu vybrat mezi luxusním bytem a svým pohodlným, vytápěným stanem v přírodě, vybral bych si stan. Ne proto, že bych měl lepší koupelnu. Měl ale něco, co jsem v bytě postrádal: blízkost venku, spoustu drobných procházek a pocit, že se mi takhle dobře žije.

Možná nepotřebuješ bydlet ve stanu dva roky. Možná ti stačí víkend, několik nocí na zahradě nebo delší cesta, kterou pořád odkládáš. Mně to začalo obyčejným turistickým stanem. A skončilo tím, že jsem svoje představy o pohodlí musel dost přepsat.

Vchod měl zip. Domov to byl stejně.